Krásný den, knihomolové!
Určitě to znáte, ten nekonečný problém vášnivých milovníků knih: kam s nimi?
Tuto otázku jsem si kladla několik let, než nakonec moje slabé, po dalších dobrodružstvých bažící já (není místo, není dostatek knih, to je logické, ne?), podlehlo a koupilo si novou knihovnu.
Mám jednu od rodičů, jednu od sestry a jednu zachráněnou z ulice - co bychom pro naše milované knihy neudělali, že? - takže jsem tak nějak doufala, že mi tu další koupí manžel (nebo kdokoliv jiný… nedostatek místa na knihy je moje oblíbené stěžovací téma), který se samozřejmě, zcela záměrně, nechytal.
Když na mne do slova a do písmene vyskočila reklama s knihovnou téměř na chlup stejnou jako mám už dvě, bylo okamžitě rozhodnuto. Navíc ta cena byla prachsprostou provokací sama o sobě.
Tomu prostě nebylo ABSOLUTNĚ možné odolat!
S doručením byly drobné potíže, jak jinak, že?
Panu řidiči se jeden den nechtělo vystupovat, tak jsem si jen na sledování zásilek večer přečetla, že: adresát nebyl zastižen (bylo nás celý den doma pět, jen tak pro pobavení) a druhý den byl zase přímo strašlivě “milý a ochotný”: ani nepozdravil, dvaceti kilový balík po mě málem hodil a ještě jsem musela s penězi až za ním k autu (zaparkoval tak, že jsem celou dobu stála v silnici… naštěstí naše ulice není tak fregventovaná jako hlavní o křižovatku dál).
Ovšem nemohl udělat vůbec nic, čím by mi zkazil mou radost a natěšení z nové dřevěné kamarádky. Skákala jsem kolem dědy jak nadržený jorkšírek, když mi ji vynášel do patra.
Už jen dostat se do té krabice nebyla žádná sranda (s řezákem mi to doopravdy jde), ale když už se do toho mé odhodlané já pustilo, nepřipadalo v úvahu se vzdát. Miluju skládání nábytku, tím spíš, když se jedná o knihovnu.
S rozbalováním, rozčilováním se nad pitomým imbusem, který mi v jednom kuse vyklouzával, a zatloukáním armády pidi hřebíčků (ano, přiznávám se bez mučení, jsem ženská, co pozná imbus, stípačky, kleště, šroubovák, kladivo a další nástroje, a která od sebe bez problémů rozlišuje hřebík, šroub, vrut, matičku atd.) nebylo za ani ne hodinu co dělat (snad jen dát si sprchu, protože se mi u toho pěkně zpotilo tělo).
Manžel se vrátil z práce, zrovna když jsem si šla pro kladivo, a jelikož mne za ty roky moc dobře zná, jen prohlásil: “Pomoc ti nenabízím, neměla bys z toho pak ten dobrej pocit. Jen ti ji postavím, až si dohraješ.”
Nesnáším zatloukání hřebíků, moc dobře to ví. Hned jsem si mu taky postěžovala, že na zadní stěnu je jich potřeba nejmíň milion (ani ne 30) a bylo mi doporučeno ji tam vůbec nedávat… jenže to přece vypadá strašně divně. Tak se mi hned smál, že si stěžuju na něco, co tam vlastně chci mít.
Že mi přivezli díly knihovny s “extra snadným a názorným” návodem a já neskončila s raketoplánem je opravdu velice uspokojivý pocit. Jsem ochotná přiznat, že na některé věci mají muži větší nadání (sílu) a s radostí přijmu jejich pomoc, ovšem ta hrdost, když to zvládnu sama, je dost opojná.
Dát tuhle krásku dohromady byla hračka, nejtěžším oříškem se ukázalo být všechny knížky rozdělit mezi knihovny. Některé “party” (jako třeba police určená S.J.Maas, Harry Potterovi, Nočním běžcům, knihám se dvěma časovými linkami…) jsou jasně dané, ale většina milášků je samotinká sama.
Spíš než na nějaký “zaručený systém organizace” jsem nakonec dala na svůj cit, takže knihy nejsou poskládány zrovna moc logicky, ale jsem se svým dílem nadmíru spokojena (zabralo mi to několik dní, tak ještě aby ne).
Jaký systém organizace používáte Vy? Chystáte se na koupi nové knihovny nebo jste ji v nedávné době dostali?
Doufám, že se Vám moje “mini reportáž” líbila a u čtení jste se pobavili tak, jako já při sestavování jednotlivých dílů a následném sepisování tohoto článku.
Čtení zdar!
Komentáře
Okomentovat