Přeskočit na hlavní obsah

Můj traumatický porod

Krásný den, knihomolové!

Rozhodla jsem se, že občas (záleží na spoustě faktorů) sepíšu pár vět o věcech, o kterých přemýšlím, když nemůžu v noci spát. Většinou se budou týkat knih (co jiného taky od beznadějného knihomola čekat, že?), ale najde se pár "obyčejných" věcí, které mne pronásledují ve dne v noci.

Jednou z nich je rozhovor s maminkou tříměsíčního chlapečka, se kterou jsem se nedávno potkala v parku (nejen knihy seznamují lidi, i kočárky a jejich pasažéři jsou v tom skvělí). Vyprávěla mi, s naprosto vážnou tváří, jak strašně traumatický měla porod: ve dvě ráno s ní odjel přítel do porodnice a po osmé hodině (ranní!) už ležela na pokoji s miminkem v náručí. Nepotřebovala žádný zásah lékaře, kojila bez jakýchkoli obtíží pár hodin po porodu. Když jsem tak stála a poslouchala její popis, který mým uším zněl jako splněný sen, neubránila jsem se otázce, v čem že konkrétně vidí to trauma. A odpověď? Prý to "přímo příšerně bolelo", to dá přeci rozum ne?

Od té doby mi neustále vrtá hlavou, co která žena vlastně považuje za trauma a příšernou bolest. Vím, že každá žena má jiný práh bolesti, ale i tak si troufám tvrdit, že rodit šest hodin bez jakýchkoliv komplikací je snem velké spousty z nás, které takové štěstí neměly. Bohužel.

Já se z porodu vzpamatovávala dlouhé měsíce. Nejvíc mi pomohlo mluvit o tom s těmi, které měly stejné nebo hodně podobné zkušenosti. Nebýt na to sama, protože kdo si to nezažil na vlastní kůži může být sebevíc ohleduplný, ale nikdy opravdu nepochopí...

Měla bych sem asi dát něco jako varování pro všechny těhotné i pro ty, které teprve o miminku mluvíte nebo alespoň někdy v budoucnu přemýšlíte, protože následuje popis mého porodu, který byl všechno, jen ne motivující k založení vlastní rodiny.

☙❧


Začala jsem mít bolesti v úterý po obědě. Byly asi tak po půl hodině a tak slaboučké, že jsem si jich hned ani nevšimla. Na večer mě jeden z mých geniálních nápadů zavedl do horké vany, která zapříčinila daleko silnější bolestivé stahy každých pět minut, ale pořád to nebylo o moc horší než menstruační křeče. Když se manžel chytal spát, jen tak mezi řečí jsem ho upozornila na to, že existuje nepatrná šance na noční buzení a cestu do porodnice. Zatímco spal, já seděla ve tmě a prožívala jeden příval bolesti za druhým, stále silnější a častější. Od půlnoci to byly každé dvě minuty, od jedné už jsem bolestí mlátila hlavou do zdi (kdybych jen věděla, šla bych spát, protože to byla "brnkačka" ve srovnání s tím, co ještě bylo přede mnou…).

Do porodnice jsme s manželem dorazili ve středu ve dvě ráno. Strávila jsem asi hodinu na "pásech", zatímco paní, co přijela jen pár minut před náma, porodila chlapečka (provokatérka).

Povzbuzena tou rychlostí a téměř žádným hlukem jsem odhodlaně napochodovala v "příšerných bolestech" do vyšetřovací místnosti, kde mi paní doktorka oznámila, že porod sotva začal a já jsem otevřená sotva na jeden prst. Porodní asistentka nás zavedla do pokoje, vše nám ukázala a zůstali jsme sami. Pokusit se spát, jak mi bylo doporučeno, se nekonalo, ani kdybych se na hlavu stavěla. Asi v osm ráno přišel nový doktor a nová asistentka a po prohlídce padl ortel: žádná změna. Byl mi doporučen nálev (neboli klystýr), který prý pomůže… NEPOMOHL, tedy alespoň ne mým porodním cestám.

A pak se hodiny pomalu vlekly. Pět minut, dvacet až padesát sekund bolestí. Pět minut, dvacet až padesát sekund bolestí… horká koupel trochu pomáhala, stejně tak masáže kříže od manžela, když jsem se se slzami v očích zakusovala do polštáře. Pásy, měření tlaku, prohlídka od zrovna sloužícího doktora(ky) a pořád ten samý ortel: beze změny. Nová doktorka, nová asistentka, pak znovu...a pořád nic. Sil ubývalo, nervy pracovaly, únava byla hrozná, ale nejvíc ubíjející bylo to čekání na jakoukoliv změnu.

Jen tak mimochodem jsem se asi po 15 hodinách, kdy jsem bolestí a zoufalstvím málem lezla po zdi, od pana doktora dozvěděla, že když se neotvírám, tak to vlastně nemůže skoro vůbec bolet… mít sílu rychle vstát, nakopla bych ho do koulí, aby si taky zkusil, jak "to nebolí".

Kolem desáté večer, kdy už manžel (který celou dobu nic nejedl a skoro nepil) dávno dřímal na koženém vaku vedle mé postele, mne bolest a ujištění asistentky, že se mi uleví na několik hodin a budu si moct odpočinout, dohnala k souhlasu s epidurálem. Byla jsem vždy zásadně proti, jehlu v páteři považuji za vrcholně barbarské a tvrdím, že kdyby rodili muži, už dávno by za těch x-set let porodnictví vymysleli něco víc humánního, ale den v neustálých bolestech vás dožene k čemukoliv, když je odměnou úleva.

Dostala jsem štos hustě popsaných listů na přečtení a podpis. Dámy, přiznejme si, která by po tolika hodinách v bolestech a bez odpočinku byla schopná i kdyby přečíst, tak vnímat obsah? Já tedy ani zbla ne… bylo mi to fuk, chtěla jsem jen jediné, aby ta bolest drásající můj podbřišek konečně přestala. Manžel se odporoučel z místnosti hned, jakmile jsem mu popsala, co přesně mne čeká, jelikož v tu chvíli asi trpěl víc jak já, protože jehly jsou jeho Achillovou patou.

A tak jsem se krátce před půlnocí převlékla do "anděla" (taková ta noční košile, co se uvazuje za krkem a leze vám z ní celej zadek) a seznámila se s panem anesteziologem, který měl ten nejvíc uklidňující hlas na světě. Komentoval úplně každý svůj pohyb a mně to po dni bez jakýchkoliv informací pomohlo možná víc než samotný epidurál (jehož zavedení buď vůbec nebolelo nebo v porovnání s kontrakcemi můj mozek nepoznal, že ho to vůbec bolí…). A pak konečně přišla úleva. Ležela jsem na zádech napíchlá na jehlu a bylo to to nejkrásnější, co jsem za celý pobyt v porodním boxu zažila.

Prožila jsem asi čtyři hodiny pohody (ne že by bolest úplně zmizela, ale byla mírná asi jako při příjezdu do porodnice, takže brnkačka). Cesta na záchod se změnila v menší válečnou výpravu, protože když asistentka vzbudila manžela, aby mě cestou pevně držel, poplašeně vylítl na nohy a po pár krocích se skácel (kombinace toho, že nic nejedl, nervů a pohledu na jehlu v mé páteři… hlavně že jsou to nezlomní paní tvorstva, citlivky). Pomale jsem musela držet já jeho, na záchod i zpět do postele jsem šla sama a pak donutila manžela zbaštit můj hroznový cukr, aby přestal vypadat jak zombík.

Asistentka mne kolem druhé prohlédla a já konečně uslyšela, na co jsem víc jak den čekala: otevřená na 8cm. Manžel, držíc mne za ruku, naprosto optimisticky prohlásil, že už to budu mít brzo konečně za sebou.
Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní to začalo velice rychle "nabírat obrátky". Manžel tuhle část porodu prakticky celou prospal, protože mu bylo pořád zle. Přišla asistentka, napojila mne na pásy a po několika zamračených brumlání nad výsledky odešla pro doktora, který mi po stejném mračení nad výsledky řekl, že malá ještě vůbec nesestoupila do cest a že když mám kontrakce, malý se rapidně zvýší tep, čímž nějak narušuje stahování porodních cest, takže se při každým návalu bolesti zavírám místo otevírám (nevím, jestli je to takhle správně vysvětlené, protože v době, kdy mi to říkali, mi to šlo jedním uchem tam a druhým ven, takže...).

Bylo po páté, když mi asistentka na nařízení doktora píchla vodu. Nad hlavičkou jí bylo strašně málo, takže se vůbec nic nezměnilo. Roztahovala mě prsty, ale ani to nemělo valný efekt, kromě další bolesti navrch. .

Mezitím jsem dobrala poslední dávku epidurálu a bolesti se začaly postupně zvyšovat a intenzivnět. Spolu s bolestí přišly i přímo příšerný tlaky na konečník, takže si optimisticky smýšlející asistentka myslela, že už se to konečně rozjede... houby leda.

Asi o tři čtvrtě na šest přišel pan doktor s tím, že mi píchnou oxytocin, který urychluje stahy porodních cest… a po pár kapkách se už všechno seběhlo tak rychle, že nebyl čas na nic, strach ani rozloučení…

Doktor mi oznámil, že jinak jak akutním císařem to neskončí. Zatímco mi čerstvě probuzený manžel držel u pusy kyslík, asistentka a sestřička přivolaná na pomoc mne oholily, vycévkovaly, zabandážovaly nohy a přesunuly na lůžko s kolečky. Během mžiku oka už se mnou asistentka běžela na operační sál.

Manžel mi pak vyprávěl, že stál sám v pokoji a brečel strachy, jak se o nás obě bál, protože většinu toho, co se dělo, prospal, takže vůbec nevěděl, co se děje a jestli budeme v pořádku… což jsem vlastně nevěděla ani já sama.

Na sále se kolem mě strhl šrumec, který jsem přes návaly bolesti vnímala spíš dotekem a sluchem než očima. Přesun na operační stůl, něco studeného na mém břiše, nasazování čepce, upínání rukou do držáků, hlasy a různé zvuky všude kolem… a pak mi na obličeji přistála kyslíková maska a já u svého ucha uslyšela hlas pana anesteziologa (toho s tím božským hlasem), který mi sliboval, že bude všechno dobrý, že už to brzy přestane bolet, a že už to budu mít brzo za sebou.

Do toho se objevil doktor a povídá: "Dejte mi někdo něco, čím můžu řezat…"
Tu paniku, která zaplavila celé mé tělo, bych nikomu z vás nepřála. Jak jako řezat, když jsem pořád vzhůru? Snažila jsem se pohnout, přes kyslík něco říct... a v tý hrůze jsem usla…

Vzbudila jsem se úplně dezorientovaná. Strašně moc se mi chtělo zakašlat, ale bolest podbřišku mi v tom bránila, takže mám ten pocit, že jsem se začala dusit, a pak snad i zvracet (později jsem se dozvěděla, že mě předávkovali léky na bolest, takže na pokoji jsem se svíjela a sestřičky mi nemohly nic dát, krása ne?).

Z cesty na pokoj si pamatuju jen světla na stropě a ženské hlasy. Přišel se na mě podívat manžel s tím, že už malou viděl, a že je naprosto dokonalá a nádherná. Ukazoval mi i fotku, ale viděla jsem jen rozmazaný flek. Sestřičky ho pak vyhodily, abych si odpočala, ale dle jeho slov se za mnou v nestřeženém okamžiku vplížil, aby mi dal na stoleček mobil, řekl mi, kde mám věci a že se jde domů vyspat.

Doktor se přišel zeptat, jak mi je a mám ten pocit, že jsem se zmohla jen na "bolí", po kterém mě ujistil, že teď už bude vše dobré a pohladil mě po tváři. Přišel i pediatr (měl na sobě tmavě modré tričko s pejsky nebo kočičkami, nevím přesně), co byl u operace, aby mi řekl (mluvil na mě asi z deseti centimetrů), že malá je úplně v pořádku. Celou dobu, co mluvil, jsem přemýšlela o tom, co dělá vedle mý postele ten borec v pyžamu?

Na chvíli mi přinesl malou a položil ji vedle mě, abych si ji mohla pochovat, ale nezmohla jsem se na víc, než ji chytit za ručičku a oddechnout si, že už je to za náma.

V pokoji, kde jsem ležela, se zrovna maminka chystala s malým domů, takže bylo zavřené okno a vzduch tak vydýchaný, že jsem nebyla schopná zbavit se zbytků anestezie a pořád bylo všechno jakoby v mlze. Sestřičky, přítel od maminky, doktoři…

Rozjasnilo se mi až po obědě, kdy konečně maminka s prckem odjely a paní, co přišla uklidit, mi pořádně vyvětrala. Tou dobou mi znovu přinesli malou a já si ji mohla konečně poprvé prohlédnout a poňuchňat.

Manžel mi pak vyprávěl, jak stál u dveří na oddělení a čekal na to, až mě povezou na pokoj, když k němu přišel pediatr a dal mu malou do náruče. Učila se dýchat a on tvrdil, že to, co vydávala za zvuky znělo jako nářek: "Ještě ne, ještě ne, ještě ne…" Povídal, že oba plakali.

Do smrti mě bude mrzet, že jsem u našeho prvního miminka "nebyla", když poprvé vykoukla na svět, poprvé se nadechla, že jsem nebyla první, kdo ji držel v náručí a hlavně, že jsem neviděla manžela, jak se tvářil, když ji poprvé uviděl a pochoval si ji.

Pět dní v porodnici pro mě po psychické stránce bylo hotovým peklem. Pokud nepočítám chvíle, kdy přišla návštěva a hodiny, které s námi mohl být manžel, měla jsem nervy "v kýblu". Malá to samozřejmě cítila, takže pokaždé, když jsme byly samy, začala řvát (přitom sestřičky z dětského tvrdily, že je to nejhodnější miminko, co tu mají), což moji psychiku podkopávalo ještě víc. Za celou dobu jsem nezamhouřila oka, až doma, s manželem jen kousek od sebe, jsem se uklidnila a odpadla dřív, než se stihl zakrýt.

Že jsem byla prakticky bez mlíka a kojení byl neskutečný boj, to je všem, kdo to zažily, asi úplně jasné. Po dvou měsících, kdy už jsem byla na pokraji zhroucení, se mlíko ztratilo úplně a neumíte si ani představit, jak strašně moc se mi ulevilo

Kdo nezažil, nepochopí, jak ubíjející je snažit se dítě nakrmit, zatímco to hystericky řve, až se dusí, jen co vytáhnete prso...

Řekla bych, že trvalo tak měsíc, než jsme se s malou naučily, co a jak a já se "hodila do klidu". Po ukončení kojení už jsme se obě měly přímo pohádkově a já si KONEČNĚ mohla začít užívat to, že jsem máma a mám tu nejhezčí holčičku pod sluncem.
Že jsem ještě 4 měsíce po porodu malém zvracela při představě, že bych ještě někdy měla na sebe manžela pustit, natož že bych si to někdy chtěla zopakovat s dalším děckem, vám asi ani nemusím říkat.

Co se sexu týče, trvalo skoro pět měsíců, než se manžel "dočkal". Ze začátku byl hotový, pořád opakoval, jak jsem statečnější než on, jak mě obdivuje za to, co jsem vytrpěla. Pak byl nadržený a chvíli trvalo, než pochopil, že nesmí tlačit, protože mi tím nepomáhá, spíš naopak. Trvalo, než jsem dostala chuť, ale teď už si zase oba plně užívané a představa dalšího miminka není horor ale šťastný plán do budoucna.

Teď si užívám každou chvíli se svou princeznou. Už když jsem ji poprvé opravdu držela v náručí jsem jí slíbila, že po tom porodu už společně zvládneme úplně všechno.
A toho se držím!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nový pelíšek pro moje milášky

Krásný den, knihomolové!
Určitě to znáte, ten nekonečný problém vášnivých milovníků knih: kam s nimi? Tuto otázku jsem si kladla několik let, než nakonec moje slabé, po dalších dobrodružstvých bažící já (není místo, není dostatek knih, to je logické, ne?), podlehlo a koupilo si novou knihovnu. Mám jednu od rodičů, jednu od sestry a jednu zachráněnou z ulice - co bychom pro naše milované knihy neudělali, že? - takže jsem tak nějak doufala, že mi tu další koupí manžel (nebo kdokoliv jiný… nedostatek místa na knihy je moje oblíbené stěžovací téma), který se samozřejmě, zcela záměrně, nechytal. Když na mne do slova a do písmene vyskočila reklama s knihovnou téměř na chlup stejnou jako mám už dvě, bylo okamžitě rozhodnuto. Navíc ta cena byla prachsprostou provokací sama o sobě. Tomu prostě nebylo ABSOLUTNĚ možné odolat!
S doručením byly drobné potíže, jak jinak, že? Panu řidiči se jeden den nechtělo vystupovat, tak jsem si jen na sledování zásilek večer přečetla, že: adresát nebyl zastižen (bylo …

Knižní Vánoce 2017

S myšlenkou začít psát blog si pohrávám už velice dlouhou dobu, ale teprve teď se opravdu cítím na to, zkusit štěstí.  Mé jméno je Pavla a vášnivou knihomolkou jsem snad od nepaměti.  Koncem října se nám narodila dcera Zoe, a tak jsem teď na samém počátku své cesty k nalezení rovnováhy mezi touto mou knižní vášní a pro mne dosud neznámou rolí maminky. Moc ráda bych Vás na tuto výpravu vzala s sebou, proto mi v prvním článku dovolte podělit se o pár milášků, které jsem letos našla pod stromečkem…
Ježíšek mi nadělil celkem 7 knih plus poukaz do knihkupectví (světe div se, ale bylo to úplně poprvé, co někoho napadlo mi ho dát, no chápete to?). Větší nákup knih (o kterém samozřejmě napíšu článek) mám v plánu po Novém roce, kdy budu jednak mít pohromadě všechny peníze, které jsem dostala a ještě dostanu k narozeninám (15.12.), jednak vyjde pár knih, které prostě musím mít.
Ač to přiznávám velice nerada, nemám ve své rychle se rozrůstající knihovně (prozatím) žádnou kompletní sérii o Harry Potte…

Ohlédnutí za rokem 2017

Krásný den, knihomolové!
K začátku nového roku neodmyslitelně patří ohlédnutí se za tím uplynulým, proto jsem si pro Vás připravila takovou malou rekapitulaci přečtených knih, pořízených knih, mých úspěchů (neúspěchů) v knižních výzvách, mých novoročních předsevzetí a všech knižních i neknižních událostí, které mne za celý rok potkaly. Tak pojďme na to!

Přečteno: Za rok 2017 jsem přečetla dohromady 33 knih, celkem tedy krásných 11715 stran (podle goodreads.com). Nebudu tu vypisovat všechny, ale když to vezmu jen tak zběžně, začala jsem sérií Škola dobra a zla, pokračovala Selekcí, obdobím historických Harlequinek jsem se propracovala k poslednímu Zaklínači a můj čtenářský rok uzavírala série Noční běžci. Nejlepší knihou roku 2017 byla bez pochyby Štěstí ve stínech od Lynn Flewelling,  díky které jsem naprosto propadla kouzlu série o Seregilovi a Alekovi (ano, jedná se o dva mužské hlavní hrdiny... a ano, se vším všudy - tohle není článek o mé averzi vůči všem, kteří nedokážou člověka přijm…