Povzdech smutné knihomolské duše

Krásný den, knihomolové!

Nevím, jestli je to potíž jen té mé ubohoučké, beznadějně romantické, dušičky, ale někdy mne při čtení z ničeho nic přepadne hrozný smutek. 

Smutek nad tím, že nikdy nebudu nejobávanější zabiják Adarlanu, dračí jezdec, noční běžec ani studentka Bradavic. Že nikdy nepoletím na koštěti, natož na drakovi. Že nikdy nebudu umět šermovat, kouzlit nebo cestovat časem.

Smutek nad tím, že zatímco každý knižní hrdina prožívá jedno dobrodružství za druhým, procestuje celý svět a naplní svůj osud, já se nikdy nedostanu dál než ke snění o tom, co by kdyby. Že nikdy nenavštívím zem svých snů, natož abych tam snad bydlela. Že nikdy nedokončím žádný svůj román a krom mě je nikdy nikdo nebude číst. Že nikdy nebudeme mít vlastní dům přesně podle mých představ. Že nikdy nebudu mít smečku psů a párek domácích kočiček.

Smutek nad tím, že v knihách může být vše perfektní a dokonalé, zatímco my musíme své děti přivést do TOHOTO světa plného vraždění, znásilňování, šikany, podvodů a lží, kde děti umírají hlady zatímco jiným lezou prachy na mozek, kde jeden nemá nic a druhý všechno, kde na sebe lidé nemají čas, protože tráví celé dny prací, která je nabaví a nenaplňuje. Do světa posedlého penězi, alkoholem, drogami, cigaretami a hlavně centimetry (v pase, přes prsa, přes boky, stehna...).

Smutek nad tím, že každá hrdinka nakonec najde toho svého PANA DOKONALÉHO, zatímco já mám doma chlapa, co prdí, smrdí, je línej a hádáme se kvůli blbostem. Dohání mne k slzám, že kvůli takovým jako je pan Darcy nebo Reed Royal mi ten můj trouba nepřipadá dost dobrej, i když ve skutečnosti JE to ten nejlepší chlap na světě, protože si ze všech těch slepic kolem vybral mě a trpí mi všechny moje nálady.

Ve vodopádu takových a podobných myšlenek se dokážu plácat celé hodiny (někdy i dny). Nemůžu spát, nemůžu jíst, nechce se mi s nikým mluvit natož vylézt z postele. Užírám se zevnitř zaživa a nemůžu s tím vůbec nic dělat, jen mlčky čekat, až to samo přejde a vše se zas vrátí do starých, zajetých, kolejí.

P.S.: Omlouvám se, pokud Vám něco nedává smysl, ale psala jsem tak, jak jsem to cítila, jak mé myšlenky plynuly a prsty nestíhaly zachytit vše, co bych chtěla říct. Je to tichá zpověď psaná v jedné z těch bezesných, mindráky prolezlých, nocí, kdy na Vás z pod postelí a temných koutů útočí ne bubáci, ale něco daleko hrůznějšího, myšlenky.

Zdroj: pixabay.com